Zabývá se vyhledáváním lokalit, v nichž došlo k zajímavým leteckým událostem v období Druhé světové války. Vyhledává a soustřeďuje známá fakta k těmto událostem, o kterých vede dokumentaci a bohatý archivní materiál.

     Pokud chceme začít od začátku těchto činností, musíme se vrátit o několik desítek let zpět až do roku 1976, kdy byly vykopány fragmenty prvního letounu. Byl to sovětský bitevní letoun IL-2 s osádkou. A pak to šlo ráz na ráz a dá se říci, že během roku byly nalezeny a vykopány v průměru dva letouny. Jelikož se všech pátracích a i vyprošťovacích prací zúčastňoval i redaktor časopisu Zápisník „Z“, tak několik roků v tomto časopise vycházely články o práci této skupiny. Velkou měrou se také zasloužil o cenné archívní materiály s ústředního archívu SSSR a vyhledávání pozůstalých.

     Jednou z největších akcí bylo vyprošťování anglického bombardovacího letounu Welington MKX u obce Stošíkovice na Znojemsku. Byla to perfektně připravená akce za součinnosti okresního úřadu ve Znojmě a britského velvyslanectví. Celá akce trvala 5 dní a přinesla úspěch ve smyslu identifikace celé doposud nezvěstné osádky. Letci byli pochováni na Olšanských hřbitovech. za účasti britské ambasády a pozůstalých z Velké Británie.

     Začátky této skupiny byly těžké, bez zkušeností a základních znalostí. Dnes však můžeme říci, že je to dobře zapracovaný tým lidí s velkou odpovědností, kteří perfektně zvládnou tuto namáhavou a hlavně nebezpečnou práci.
     Hlavním cílem archeologie letectví je vyhledávání letadel, které byly sestřeleny nebo havarovaly v oblastech Moravy v průběhu druhé světové války. Naše činnost dříve probíhala i na území Čech i Slovenska, ale v důsledku negativních jevů druhých skupin, kterých v dnešní době není málo jsme se soustředili jen na Moravu, kde se také nachází naše muzeum.
V naší práci se nejedná ani tak o vyprošťování trosek letadel, ale jde hlavně o identifikaci osádek, které ve válce zahynuly a předání jejich tělesných pozůstatků velvyslanectvím dle státní příslušnosti (pokud jde o letce Luftwaffe, je to také Německý lidový spolek pro péči o válečné hroby).

     V následujících řádcích bych velmi stručně popsal jak taková činnost vypadá od začátku do konce, protože většina lidí má zkreslené představy o tom, jak to celé probíhá. Vykopáním trosek letadla to celé nekončí ale vlastně naše práce teprve začíná.
Tak tedy:     Neustále shromažďujeme informace z různých zdrojů (archívů, dobových hlášení, literatury a v posledních letech také informacemi od návštěvníků muzea). Jakmile se k jednomu případu nashromáždí více informací, které se pečlivě archivují, začíná často velice náročná a zdlouhavá ale nesmírně zajímavá práce v terénu. Vyjíždíme do míst předpokládané havárie. Obcházíme okolní obce a hledáme pamětníky, kteří mají informace o prověřovaných událostech. A kde se začínáme vyptávat? No to je snad jasné :. Zpravidla se nám daří najít očité pamětníky. Často ale už nežijí v místech, kde kdysi bydleli. Jezdíme tedy za nimi po celé republice. Místo dopadu letounu se začíná pomalu rýsovat.

     V další části se k původní skupině (většinou tří lidí) přidává další člověk. Je to osoba obsluhující speciální přístroj, kterým lze najít přítomnost kovu až do pěti metrů pod zemí! Takový výkon je nutný, protože pro přední části letounu jsme nejednou kopali až do sedmi metrů (nejhlouběji 9m). Najít ale toto letadlo je nesmírně náročné a to hned z několika důvodů. Většinou neznáme přesné místo dopadu, a to potom s přístrojem prohledáváme velké území doslova metr po metru. I když se pamětníci poměrně přesně shodnou, že letadlo dopadlo například 5m od cesty a zdá se vše jasné – nebývá tomu tak. Mnohdy „cesta“, na které stojíme, byla za války úplně jinde (stačí pár metrů). Za další – hledat „magnetometrem“ třeba na poli, skýtá možnost si za nedlouho postavit skoro „celý kombajn“. V lese to není o moc lepší. Obrovské množství kovového odpadu by nás mohlo přivést na špatnou stopu. Letité zkušenosti a obrovská trpělivost nás ale dříve či později dovede k přesnému místu havárie.

     V další části se skupina zase zmenšuje a snaží se zajistit souhlas majitele pozemku k provedení výkopových prací. Zde si neodpustím pronést poděkování. A to všem starostům, zemědělským družstvům i soukromým vlastníkům pozemků za projevenou ochotu v jednání a podporu naší činnosti a poskytnutí souhlasu se zásahem. Jakmile se nám podaří sehnat všechna potřebná povolení je zakončena tato část přípravy.

     K uskutečnění plánu (vyzvednutí letounu), musíme také najít mimo jiné i nemálo finančních prostředků. Kdysi nám vždy velice pomohla armáda, která za pomocí techniky v rámci výcviku strojníků provedla vykopání letadel a odvezení jejich trosek do muzea. Dnes ale takové možnosti již nejsou (armáda zřejmě cvičí pouze ve výcvikových prostorech L – jedna mašina „ďouru“ vykope a druhá ji promptně zahrabeJ) a tak potřebnou techniku pronajímáme od firem z okolí. A zde opět musím poděkovat všem místním občanům a firmám, které nám vyšli vstříc a techniku nám poskytli třeba pouze za režijní náklady nebo „sponzorským darem“. V této chvíli pominu a přeskočím spoustu dalších nezajímavých detailů, které musíme ještě připravit a nachystat, abychom akci mohli zahájit a přejdu dále.

     Po převozu do muzea začíná další etapa. Vyčištění trosek, vyhledání zajímavých částí letounu a především hledání identifikačních znaků – výrobních štítků, osobních známek osádky či jejich dokladů. Najít identifikační znak je velice důležité a zároveň velmi složité, neboť najít plíšek s výrobním číslem o rozměru cca. 10cm²  v hromadě plechů a bláta je mnohdy velice složité. Díky zkušenostem a perfektní znalostí kopaných letounů – často slavíme úspěch!!!J  Zajímavé fragmenty letounu se očistí, nakonzervují a vystaví v naší expozici. Je jich tu celá řada – přijďte se podívat! Abychom mohli uzavřít případ, musíme ještě porovnat nalezené identifikační znaky se záznamy, doplnit či opravit dokumentaci, předat kosterní pozůstatky osádek příbuzným nebo příslušným velvyslanectvím.

 

[unitegallery leteckaarceologie]

 

Na začátek stránky